Kam bych jenom cestoval?

Každý člověk má své vášně. A to myslím pochopitelně (i) ve slušném smyslu toho slova. Jak se traduje, ‚někdo má rád holky jiný zase vdolky‘. A pokud jde o mě, dal bych jednoznačně před vdolky a s postupujícím věkem stále více i před holkami přednost cestování. Nedokázal bych to sice zdůvodnit rozumově, ale prostě to tak cítím. Jakmile přijde dovolená, musím prostě vypadnout z domova. A čím dál, tím líp.

Prostě mě vzrušuje už i pouhý pohled na mapu. I kdybych snad nechtěl, vždycky tu uvidím nějakou zajímavě znějící zemi nebo místo. A nedá mi to, abych aspoň nezauvažoval o tom, že bych tam vyrazil.

rozlehlá poušť

Ovšem k mojí smůle neprahnu po notoricky známých místech. Pokud zaslechnu něco jako Chorvatsko, Itálie nebo Rakousko, můj zájem opadá. Někam, kde už byl každý a kam se rok co rok hrnou davy našinců jako stádo, mě to netáhne. Mě láká skutečně něco, co zní hodně zajímavě a neznámě. Jenže k takovým místům patří obvykle jenom ta, kde našinci scházejí, protože to tam pro ně zkrátka z nějakého důvodu není.

A tak zní zajímavě třeba země jako Čad, Sierra Leone, Nikaragua či obě Konga, neuznané země jako Abcházie nebo Jižní Osetie a podobně. Jenže co když pak zabrousím na stránky našeho ministerstva zahraničí, které nabízí o každé zemi přinejmenším základní informace pro turisty, nebo když se podívám do jiných zdrojů informací? Na jednom místě je třeba skoro jenom poušť a obyvatelstvo mluvící výlučně francouzsky či domorodě, se kterým se nedomluvím, jinde mají malárii a kdo ví, jaké neblaze proslulé choroby ještě, jinde se válčí nebo k tomu může dojít prakticky kdykoliv, jinde je bída, bující kriminalita…

namibijská poušť

Prostě mám smůlu. Když se mnoho jiných našinců podívá na mapu, snadno si vybere místo, kam chce jet, a tam se také vyrazí nebo dá vyrazit. Kdežto co já? Já mám vesměs smůlu. A štěstí v neštěstí. Protože ona exotika pro mě sice určená není, ale vždycky najdu exotiku, v níž mohu spokojeně strávit aspoň omezenou dobu. A tou je pro mě Jižní Afrika.